Nestačil ani dokončit svá středoškolská studia a již byl pro svůj židovský původ deportován do Terezína, následně do koncentračního tábora v Osvětimi. Z pracovního tábora továrny na umělý benzín v Blechhammeru se mu podařilo v lednu 1945 uniknout a na Slovensku se přidat ke Svobodově armádě se kterou zakrátko přišel i do Prahy.  Po válce pokračoval ve studiích na střední škole. Jeho následná studia na fakultě strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT ovšem přerušil v únoru roku 1948 komunistický puč. Tentokrát soudruhům vadil jeho třídní původ. Jindřich Kolben shodou okolností nastoupil na dělnické pozici do ČKD, do podniku, který vznikl i přičiněním jeho dědečka Emila Kolbena. Jindřich Kolben se ovšem nevzdal a znovu se projevila jeho nezdolná vůle a své další pokračování studií na fakultě obhájil. Poslední semestry svého studia čím dál více inklinoval k leteckému konstruktérství a tento obor ho provázel po celou jeho profesní kariéru. Prošel podniky Motorlet Praha-Jinonice, Avie n. p. Letňany, Výzkumným a zkušebním leteckým ústavem, Praha – Letňany. V posledně zmíněném ústavu ho zastihl srpen 1968 a následná sovětská okupace. Nelze se mu divit, že po zkušenostech s nacistickou diktaturou a dvaceti lety komunistické vlády raději volil spolu s rodinou cestu emigrace.  Zakotvili v Mnichově, kde se Jindřichovi podařilo najít místo v letecké konstrukci podniku MTU – München. V tomto podniku nakonec strávil na vedoucích pozicích celkem 25 let. V manželství s André roz. Havlíkovou se mu narodila dcera Renata (1954) a syn Martin (1958).