Sportovní automobil Bugatti 13
výrobce: Ettore Bugatti, Molsheim
1910

Automobil Bugatti 13, výrobní číslo 365, je nejstarším dochovaným výrobkem automobilky Ettore Bugatti z alsaského Molsheimu. Vůz je poháněn kapalinou chlazeným, čtyřdobým, zážehovým, čtyřválcovým motorem s rozvodem ventilů OHC, umístěným podél za přední nápravou. Zdvihový objem válců je 1326 cm3, výkon motoru 22 kW. Dvoumístný sportovní vůz dosahuje maximální rychlosti 95 km/h.
Své první automobilové konstrukce navrhl Ettore Bugatti pro jiné výrobce již na počátku století. Později založil v alsaském Molsheimu vlastní automobilku, ve které v roce 1910 vyrobil prvních pět automobilů legendární značky Bugatti. Z těchto prvních vozů se dodnes dochovaly dva. Automobil s  výrobním číslem 366, vyrobený v pořadí jako pátý, je v majetku National Motor Museum v Anglii. Nejstarší dochovaný vůz značky, vyrobený pod výrobním číslem 365 jako čtvrtý v pořadí, je od roku 1946 majetkem Národního technického muzea v Praze

Osobní automobil NW Präsident
výrobce: Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesselschaft A.G. v Kopřivnici (severní Morava)
1898

Präsident byl prvním továrně vyrobeným a prakticky použitelným automobilem postaveným na území českých zemí. Je poháněn vzadu umístěným, ležatým, kapalinou chlazeným, čtyřdobým, zážehovým, dvouválcovým motorem s  automatickými sacími ventily. Zdvihový objem válců je 2714 cm3, výkon motoru 5 kW. Otevřená karoserie typu Mylord je čtyřmístná. Automobil dosahoval maximální rychlosti 25 km/h.
Kopřivnická vozovka, známá později jako automobilka Tatra, přistoupila k  výrobě automobilů v roce 1897. U prvních vozů vycházela z konstrukce strojů Benz a motory pro tyto vozy byly v Mannheimu i nakupovány. První automobil továrny, nazvaný Präsident, absolvoval těsně po dokončení v květnu 1898 cestu z Kopřivnice do Vídně. Zde byl vystaven na výstavě k padesátiletému jubileu vlády císaře Františka Josefa I. Po skončení výstavy daroval výrobce automobil nově vzniklému Rakouskému automobilovému klubu, kde sloužil jako instrukční vůz. Po vzniku Československé republiky byl vrácen do Čech a stal se základem automobilové sbírky Národního technického muzea.

Knihtiskový lis
výrobce: není znám, signováno FA-HF
1690-1700
rozměry: 160 x 80 x 210 cm

Dřevěný knihtiskový lis patří k nejvzácnějším sbírkovým předmětům oddělení dějin polygrafie. Jeho osud byl velmi spletitý. Technické muzeum jej získalo v r. 1943 z Průmyslového muzea Vojty Náprstka, kde zdobil od konce 19. století tamní expozici polygrafie. Předtím sloužil dlouhou dobu v tiskárně firmy Julis Janů a ještě dříve v tiskárně Schönfeldově. Původním místem, kde se na tomto lisu začalo pracovat, byla však nejspíš jezuitská tiskárna, zřízená na konci 17. století pro potřeby koleje a školy v pražském Klementinu. Jde o lis pro tisk knih ze sazby sestavené z olověných písmen, tzv. knihtisk. Lis má hlavní konstrukční části ze dřeva, nejvíce namáhané části - šroubové vřeteno a tlakové desky, příklopy - jsou kovové. Část vozíku, na kterém se pohybuje tisková forma, byla v průběhu času poškozena a  v r. 1948 obnovena podle původních nákresů. Na příčném trámu lisu je barokní řezba, v níž jsou začáteční písmena slov, která užívali jezuité jako své heslo: "Ad Maiorem Dei Gloriam" (Pro větší slávu Boží). Tento dřevěný knihtiskový lis je jediný, který se v českých zemích dochoval a i v  evropském měřítku je vzácný. Na celém světě se jich údajně dochovalo kolem 60 kusů.

Elektromotor pro elektromobil konstrukce Emila Kolbena
výrobce: Elektrotechnická akciová společnost, dříve E. Kolben, Praha-Vysočany
1900
rozměry: osová délka 58 cm

Velké naděje vkládané na přelomu 19. a 20. století do elektrického pohonu automobilů inspirovaly i ing. Emila Kolbena ke konstrukci speciálního trakčního elektromotoru. Čtyřpólový stejnosměrný motor v uzavřeném provedení poskytoval při napájecím napětí 85 V trvalý výkon 3 k (2,2 kW).
Dva čtyřmístné vozy otevřeného kočárového provedení na kolech s pneumatikami dodala v letech 1900 a 1901 kopřivnická vozovka. Každý vůz byl opatřen dvěma elektromotory kyvně zavěšenými na zadní nápravě, které separátně poháněly zadní hnací kola přes redukční ozubené převody.
Kolbenův vůz se řídil volantem a jeho rychlost pákovým kontrolérem se čtyřmi stupni vpřed a jedním vzad. Maximální dosažitelná rychlost se udávala 21 km/h.
Obdobnými motory osazoval Kolben i malá elektrická vozidla pro úzkorozchodné železnice, užívaná jako elektrické lokomotivy nebo drezíny.

viz evidenční záznam

Jiskrový vysílač navržený ing. L. Šimkem
výrobce: Mechanické dílny elektrotechnického ústavu České vysoké školy technické v Praze podle návrhu ing. Ludvíka Šimka
1916-1918
rozměry: výška 75 cm

Vysílač byl vyroben podle návrhu průkopníka radiotechniky ing. Ludvíka Šimka, profesora elektrotechniky na České vysoké škole technické v Praze. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 zřídil prof. Šimek pro potřeby vlády radiotelegrafní stanici na Petříně, pro kterou použil tohoto vysílače. Petřínská stanice sloužila pro radiotelegrafní komunikaci s Paříží jakožto první bezdrátové spojení nové republiky se světem. V roce 1923, kdy již byly jiskrové přístroje nahrazeny elektronkovými, byly zachované části Šimkova vysílače včetně původního telegrafního klíče smontovány v dílnách elektrotechnického ústavu ČVUT do této sestavy.
Oscilační obvod tohoto vysílače sestává z mohutné cívky vinuté z plochého měděného pásku, dále z baterie čtyř paralelně zapojených leydenských lahví a  Wienova tzv. zhášecího jiskřiště. Toto jiskřiště dělí výbojovou dráhu na několik úseků za účinného chlazení a díky rychlé rekombinaci iontů umožňuje užít vysokou opakovací frekvenci jednotlivých jisker. Frekvence oscilačního obvodu je nastavitelná volbou odbočky na cívce a odpojováním leydenských lahví v rozsahu části středních, dlouhých a velmi dlouhých vln. Jiskřiště vysílače bylo buzeno z induktoru nebo z vysokonapěťového transformátoru. Provoz vysílače byl pouze telegrafní.

viz evidenční záznam