Dr Jan Klepl, STUDIJNÍ A DOKUMENTAČNÍ ČINNOST NTM. Sborník Národního technického musea, sv. 1., SPN, 1955, Praha.

Asi před dvaceti lety, kdy byl založen jako zvláštní skupina Technického musea Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze, tradoval se na filosofické fakultě pražské výrok jednoho významného universitního učitele, totiž, že naše historie končí rokem 1526, nanejvýš 1620 a všecko ostatní že je už jen žurnalistika. Výrok je příznačný pro převážně medievální orientaci tehdejšího našeho dějepisectví. Byl tu pochopitelně zájem o novější vývoj politický, jak toho základní linie tehdejší české politiky vyžadovaly. S velkou důkladností sledovali i sledují svá themata až do současnosti historikové literární nebo historikové výtvarných umění. Naproti tomu pokud jde o novější vývoj hospodářský, mohli jsme vykázat pronikavější činnost jen na poli t. zv. dějin agrárních a v početné, avšak úzce monografické a převážně ochotnické práci vlastivědné.

Historii našich řemesel a zejména průmyslu, obchodu a techniky od doby, kdy nás opouští (právě roku 1620) na svou dobu úctyhodné dílo Zikmunda Wintra, a celkovým proměnám v našem hospodářství a společnosti věnovalo naše dějepisectví zájem ojedinělý, celkem nevalný; době od poloviny 19. století takřka žádný. Nebyl tu ovšem ani náležitý zřetel k vzájemné podmíněnosti základních rysů ekonomicko-technického vývoje s vývojem politickým a kulturním. Pokud zde vznikly před více než půlstoletím některé pozoruhodné práce tohoto druhu, napsali je buď nehistorikové, jako na př. K. C. Neumann s J. V. Divišem dějiny našeho cukrovarnictví, J. Hrabák dějiny železářství, nebo pracovníci němečtí.

O nějakou péči o historický pramenný materiál tohoto druhu, pokud vznikl mimo okruh veřejné administrativy, nebylo ovšem za těchto okolností postaráno vůbec. Běželo tu o oblast neobyčejně rozsáhlou a významnou: především o registratury hospodářských podniků všeho druhu, jejichž celkový podíl ve společenském dění valem vzrůstal, o písemnosti různých hospodářských korporací a jednotlivců z technického a hospodářského života, jakož i o rozmanitý jiný rozptýlený dokumentární materiál. Až na zcela ojedinělé výjimky ani historikové, ani veřejné archivy nevěnovaly pozornost těmto dokumentům, o které nebyl zájem ani v podnicích samých. Písemnosti nechráněné patinou velkého stáří bývaly zpravidla šmahem ničeny a tím způsobeny nenahraditelné škody, které v plném rozsahu ocení teprve budoucnost.

Bylo to právě Technické museum, které hned po svém založení roku 1908 položilo první základy pro další práci. Je to velká zásluha. Technické museum sbíralo ovšem jen technické dokumenty zvlášť pozoruhodné, zejména výkresový a obrazový materiál, a spíš jen na okraji své vlastní činnosti, zaměřené především k technickým památkám hmotným. Proto již tenkrát, v době před první světovou válkou, bylo zasvěceným jednotlivcům jasno, že o písemný a jiný příbuzný dokumentární materiál se musí soustavně starat zařízení zvláštní, které bude zároveň vědeckým ústavem pro studium našich novějších dějin hospodářských a technických.

K založení Archivu pro dějiny průmyslu jako skupiny musejní došlo však až začátkem roku 1932, především iniciativou prof. Josefa Šusty. Tu se po prvé sešli ke společné práci historikové s techniky a byl vytčen pracovní program v jádru dodnes aktuální. Že šlo o projev obecné potřeby, svědčí na př. okolnost, že nedlouho předtím, roku 1924, byl při Národním museu organisován Literární archiv, aby plnil na jiném poli obdobné úkoly jako archiv průmyslový.

Finanční i personální možnosti měl průmyslový archiv z počátku nadmíru skrovné, pravomoc neměl žádnou. Začal působit v době hospodářské krise a za okupace jen stěží obhajoval holou existenci. Přes všechny tyto svízele se stal Archiv, vedený roku 1940 předčasně zvěčnělým hospodářským historikem Bedřichem Mendlem, potřebným ohniskem pracovním i propagačním. Podařilo se mu zachránit některé cenné archivní fondy i odborně je zpracovat – často vlastními methodami – a mnohými původními monografickými studiemi, jež vyšly tiskem, přispět k oživení studia našich hospodářských a technických dějin.

Roku 1945 stanul Archiv před velkými a naléhavými úkoly, neúměrnými jeho chabým silám. Co se týče jeho historicko-dokumentačního úkolu, skýtalo znárodnění průmyslu, obchodu a peněžnictví v jádru možnost rozřešit celou otázku podnikového archivnictví jednotným a soustavným opatřením, odpovídajícím možnostem i potřebám socialismu. Zejména přestavba celého hospodářství činila tento úkol stále palčivějším: odpovědně a účelně zvládnout nesmírné a stále rostoucí množství podnikových písemností vůbec, zbavovat se v pravý čas a pravidelné masy nedůležitých papírů, přitom vsak zabezpečit starší materiál trvalé ceny dokumentární a umožnit jeho využívání jak pro živé potřeby podniku a hospodářské a technické praxe, tak pro vědecké, zejména historické studium.

Archiv samozřejmě i nadále přejímal do vlastní úschovy zejména ze soukromých rukou dokumentární materiál, pokud byl zvlášť ohrožen zkázou, jak tomu bylo nezřídka při překotně prováděném sběru starého papíru.

Hlavní důraz však položil na soustavnou péči nepřímou. Již na konci války připravil plán budování našeho podnikového archivnictví. Z důvodů zásadních i praktických je nutné, aby se především národní podniky samy v zájmu vlastním i obecném staraly alespoň o nejzákladnější úkoly své archivní služby. To jest zejména, aby své registratury skartovaly pravidelně a odborně, s citlivým zřetelem k historické dokumentární hodnotě některých písemností, aby tento trvale hodnotný materiál řádně spořádaly, sepsaly a uložily a k jeho správě určily odpovědného a odborně poučeného archiváře, zkrátka, aby si zakládaly podnikové archivy ve vlastním slova smyslu. Není-li podnik s to pro nedostatečné vybavení místem nebo personálem budovat vlastní archiv, může se sdružit s jinými příbuznými podniky.

K tomuto cíli působil Archiv dvěma cestami:

1. Vedle řady informativních i propagačních statí vypracoval se svými odbornými spolupracovníky především „Archivní řád pro podniky“, který vyšel jako čs. norma ČSN 1411–1949 a později doplněný skartačními směrnicemi a skartačním plánem ještě ve dvou rozmnožených vydáních. Z podnětu Archivu vydala také roku 19481949 minis­terstva financí, průmyslu a výživy stručné směrnice o zajištění archivního materiálu, po př. směrnice pro skartaci ve svých národních podnicích, první to závazné opatření v tomto směru.

2. Zároveň se Archiv snažil působit zdola propagací a zejména školením a instruktáží kádrů. V letech 1948–1951 pořádal nebo se účastnil přednáškami i cvičením v různých českých městech i na Slovensku více než 60 kursů, na nichž bylo instruováno alespoň na 2 000 podnikových zaměstnanců i městských archivářů o hlavních zásadách i praxi vedení podnikových archivů. Zároveň byl podněcován zájem posluchačů o dějiny závodů a o historii techniky a hospodářství vůbec. Při budování podnikových archivu a při peci o dokumentární materiál technické a hospodářské povahy vůbec pomáhal Archiv ovšem také rozmanitými odbornými poradami i přímou spoluprací. V zájmu účelné decentralisace celé této činnosti byla již roku 1936 založena pobočka v Brně a roku 1949 jako výsledek početné archivní brigády také pobočka v Jablonci nad Nisou pro hospodářsky významnou oblast severočeskou.

Tak Archiv zachránil svým iniciativním úsilím jak přímo ve vlastních sbírkách i sbírkách svých poboček, tak zejména nepřímo nesmírné hodnoty hospodářské a kulturní a položil theoreticky i prakticky spolehlivý základ našemu podnikovému archivnictví jako rozsáhlému a významnému odvětví našeho archivnictví vůbec. Že tato opatření byla účelná, svědčí na př. i okolnost, že naši koncepci archivní péče převzala Německá demokratická republika, jak patrno ze směrnic pro podnikové archivy, které vydaly tiskem Svobodné německé odbory roku 1950. Tato práce také umožnila, aby jednotlivá hospodářská ministerstva převzala začátkem roku 1952 prostřed­nictvím svých archivních referentů sama péči o archivnictví v podnicích.

Toto opatření umožnilo ústavu, aby se s větším důrazem než do sud věnoval svým hlavním, to jest studijním úkolům i zabezpečování sbírkového materiálu ryze soukromého původu. Příkazem k tomu bylo zejména 1. III. 1951 postátnění Národního technického musea, v rámci jehož nové organisace se stal Archiv pro dějiny průmyslu Studijní a dokumentační skupinou. Na rozdíl, po př. vedle dosavadní převážně sběratelské činnosti bylo Národnímu technickému museu vládou republiky uloženo podporovat a podněcovat technické, politicko ekonomické a průmyslové studium, pěstovat soustavné studium dějin techniky a popularisovat techniku se zvláštním zřetelem na polytechnickou výchovu nejširších vrstev pracujících a mládeže. Studijní a dokumentační skupině připadl tu zejména úkol pracovat k vytvoření vědeckého obrazu technickoekono­mického vývoje, zejména v Československu, uveřejňovat výsledky tohoto studia tiskem, podávat odborné rady a posudky, pečovat, sepisovat, sbírat a vědecky zpracovávat písemný a jiný dokumentární materiál vývoje technicko-ekonomického.

Návštěva inž. S. V. Šuchardina, tajemníka komise pro dějiny techniky Akademie nauk SSSR, koncem roku 1951 a začátkem 1952 nám připomněla základní význam, který se v Sovětském svazu přikládá studiu dějin techniky v jejich souvislostech s vývojem poměrů hospodářských a společenských. Přiblížila nám ideové zaměření, methody i výsledky sovětské práce na tomto poli, připomněla však i důležitost zevrubné znalosti fakt. Nestačí znát, jak zdůraznil V. I. Lenin, „jen ojedinělá fakta, nýbrž celý soubor fakt týkajících se zkoumané otázky bez jediné výjimky“.

Proto ještě větší úsilí než dosud budeme i my muset vynaložit na zabezpečení, klasifikaci a soustavnou evidenci historických pramenu písemných, tištěných i hmotných památek. Odpovědnost za uchování a zpřístupnění veřejných a podnikových archivů nesou ovšem orgány státní a podnikové správy.

Vedle toho však jsou stále spousty tak řečených soukromých písemných pozůstalostí a jiného cenného dokumentárního materiálu rozptýleny v soukromých rukou a ohroženy zkázou. Zabezpečit postupně tento materiál a umožnit tím jeho využívání je stále naléhavým a důležitým úkolem Studijní a dokumentační skupiny.

Takřka nevyčerpatelným zdrojem poučení o převratné době -posledních desítiletí jsou vzpomínky starých pamětníků. Svým podnětem k sepisování dějin závodů upozornil Maxim Gorkij již roku 1931 na význam těchto svědectví a význam ten znovu zdůraznil akademik B. N. Jurjev ve své programové stati o základních úkolech studia dějin techniky r. 1949. Studijní skupina zahájila již v polovině roku 1950 přímo i prostřednictvím svých venkovských spolupracovníků akci sbírání vzpomínek a pamětí pracujících. Do této chvíle se sešlo přes 550 příspěvků, které až překvapivě ukázaly svou svéráznou svědeckou hodnotu i pro dějiny našeho hospodářství, techniky a společnosti.

Vlastní studijní činnost ústavu se projevila především v publikacích, které Archiv vydával až do nové úpravy vydavatelské činnosti roku 1950. Zmínil jsem se již o větších i menších pracích z oboru hospodářského archivnictví. Pokud jde o vlastní historické práce, vyšly péčí Archivu vesměs původní příspěvky k dějinám starého sklářství (Jan Bárta, Jan Klepl), výroby papíru (František Zuman), lnářského (Jan Klepl) a strojírenského průmyslu (Jaroslav Dolenský), hornictví (Bedřich Mendl) i k dějinám techniky vůbec (Jaroslav Veselý).

První prací Archivu vůbec bylo zpracování starší historie Jednoty průmyslové u příležitosti jejího stoletého jubilea (Bedřich Mendl a Jan Klepl). Základního nebo podnětného významu jsou archivní publikace o některých našich vynálezcích: Josefu Resslovi (Jan Vaněček), Josefu, Romualdu a Františku Božkovi (Ladislav Novák), Františku Křižíkovi (Jaroslav Veselý), K. V. Zengrovi (František Křeček), Bedřichu Nedomovi (Jaroslav Dolenský).

Úplné Křižíkovy paměti, chované ve sbírkách archivu, vydalo roku 1952 Technicko-vědecké vydavatelství. Po válce vydal Archiv dvě přehledné práce zvěčnělého prof. Bedřicha Mendla: „Hospodářský vývoj Evropy“ a „Vývoj řemesel a obchodu v Městech pražských“, prof. A. V. Florovského „České sukno na východoevropském trhu v XVI. až XVIII. věku“. Vzpomínková akce přinesla první výsledky ve dvou rozmnožených pásmech úryvků Adolfa Branalda a Jana Klepla s názvem „Živé prameny“ a „Život a dílo“, jakož i v osmi studiích Karla Hlubučka, který podle vzpomínek posledních pamětníků postupně zachycuje po stránce technické, hospodářské i sociální obraz starých vymírajících řemeslných a manufakturních výrob v hospodářsky opožděné jihočeské reservaci doudlebské. V nakladatelství Čs. spisovatele vyjde práce Adolfa Branalda, dvousvazkový výběr vzpomínek „Hrdinové všedních dnů“, a ve Státním pedagogickém nakladatelství obsáhlá a pro poznání dějin našeho zahraničního obchodu základní práce A. V. Florovského „Česko-ruské obchodní styky v minulosti“.

Publikace, které Archiv, resp. SDS vydal, znamenají ovšem jen zlomek jeho studijní činnosti. Nelze zde vypočítávat dlouhou řadu rozmanitých děl a studií, které vzešly nebo se připravují z materiálu a s větší či menší spoluprací Studijní skupiny.

Nová a podnětná je v poslední době zejména spolupráce Studijní skupiny s beletristy, kteří ve stále rostoucí míře vyhledávají své náměty v dramatickém vývoji naší techniky,a společnosti. Tak na př. především ze starých memoárů Božka čerpal J. R. Vávra materiál k známému svému románu a filmu o Josefu Božkovi, jehož románový životopis vydal také Jiří Streit. V této době připravuje naše skupina historickou dokumentaci pro Adolfa Branalda, Arnošta Vaněčka, inž. Jos. Honse, inž. J. Streita, M. Nohejla, Fr. Pilaře, M. Malého, J. Otradovicovou, H. Dvořákovou, K. J. Beneše, J. Andrejse, zejména také pro knižnici povídek, které mají mládeži přiblížit historii různých výrobních odvětví. Zvláště naše sbírka vzpomínek se stává nepřeberným zdrojem materiálu jak pro historiky a spisovatele, tak pro výzkumníky a učitele technických i historických věd. Živá je také poptávka po historické ikonografii z našeho oboru. Na poli dějin techniky spolupracuje Studijní skupina s některými nakladatelstvími, komisí pro dějiny přírodních věd a techniky a s jinými ústavy.

Neméně živá byla činnost Studijní skupiny ve směru kulturním a osvětovém. Vlastní prací uspořádal Archiv roku 1950 výstavu „Náš novodobý hospodářský a technický vývoj v dokumentech Archivu pro dějiny průmyslu“, která vedle základní linie historického vývoje ukazovala zároveň hodnotu a zajímavost rozmanitého dokumentárního materiálu, na první pohled třebas nenápadného. Obdobný účel měly výstavky „Podnikový archiv – jeho práce a význam“ v Praze a v Brně. Pro školy II. stupně byla určena putovní výstavka, znázorňující přehledně slavnou historii našeho hornictví. Spolu s okresním museem v Českém Brodě a Museem hlavního města Prahy, uspořádala Studijní skupina roku 1951 v Českém Brodě, Kolíně a Vlašimi vlastivědné výstavy „Pracující v dějinách našeho kraje“ a v Českém Brodě roku 1952 – 1953 vzornou výstavu „Zemědělec v boji s přírodou a ve společnosti“. Ze spolupráce se zemědělsko-lesnickým archivem ve Žďáru nad Sázavou a národním podnikem Ždass vznikla roku 1952 výstava „Železářství na Českomoravské vysočině“, roku 1953 rozšířená a nově instalovaná v Jihlavě.

Z četných výstav a expedic, na nichž se Studijní skupina podílela v posledních letech materiálem nebo spoluprací, lze uvést zejména: Památník národního písemnictví na Strahově, Museum dělnického hnutí v Břevnově, Automobilová výstava v Mladé Boleslavi, „Architektura v českém a slovenském národním dědictví“, „Umělecké sklo“, „Stroj a nářadí jako dílo výtvarné“.

Rostoucí zájem o novější hospodářsko – technický vývoj vede řady zájemců, kteří se obracejí na Studijní skupinu, její zkušenosti a vědecký aparát o různé porady a rešerše. Vedle archivních fondů, zejména písemných pozůstalostí, má skupina sbírky vzpomínek a studií, fotografií a negativů, grafiky, dokumentů různé provenience, map a plánů, čítající přes 11000 kusů, dále sbírky výstřižků a drobných tisků. Knihovna orientovaná k našim novějším hospodářským dějinám čítá přes 25 000 svazků. Archivní sbírky a speciální knihovny, zejména bývalých obchodních a živnostenských komor, mají také pobočky v Brně a v Jablonci nad Nisou.

Studijní a dokumentační skupina neměla v jádru pro svou práci starších vzoru. Své úkoly si neulehčovala, nýbrž snažila se je chápat v plné jejich šíři a podle jejich závažnosti a naléhavosti, seč byly její skrovné síly. Snažila se pochopitelně sloužit aktuálním potřebám, aniž přitom zapomínala na potřeby vzdálené budoucnosti. Nespokojila se sbíráním obvyklého písemného a výkresového materiálu, nýbrž snažila se různými způsoby zabezpečit pro dnešního a budoucího badatele: svědectví co nejvšestrannější, na př. rozsáhlou akcí vzpomínkovou. Historii techniky nesledovala isolovaně, nýbrž jako složku dialekticky spjatou s vývojem ekonomických poměrů a s vývojem společnosti vůbec.

Podnětné úsilí Studijní a dokumentační skupiny je oceňováno pracovníky do věcí zasvěcenými. Musela však také, jako každá novota, překonávat konservativní nezájem a neporozumění. Jestliže však se dnes uchování a vědecké zpracování dokumentů technickoekono­mického vývoje nejeví již jen jako podívínská záležitost několika jednotlivců, nýbrž stále více se chápe jako závažný úkol obecný, má na tom SDS podíl nemalý.

Svým dílem přispěla skupina také k tomu, že historie naší techniky je stále více studována jako podstatná složka společenského vývoje vůbec a v jejím vztahu k živé současnosti. Dnes zajisté by nikdo nepronesl výrok, že česká historie končí rokem 1620.

V obojím ohledu, ve své dokumentační i studijní práci, jsme však přesto na samém počátku. Vidíme další cestu. Jak rychle po ni půjdeme, bude záležet nejen na našem úsilí, nýbrž i na hmotných možnostech.