Pod tímto názvem byla dne 18. května t. r. otevřena výstava v budově archivu býv. země České. Řada bohatých a velmi zajímavých exponátů ukázala nepřeberné množství studijního materiálu shromážděného v archivu pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce, který jako složka Národního technického musea, stává se při reorganisaci musea základem Ústavu pro dějiny techniky a vývoje techniky.

Hosty uvítal ředitel archivu býv. země České dr. Otakar Bauer:

Paní a pánové, vzácné shromáždění.

Dovoluji si Vás co nejsrdečněji uvítati jménem našeho archivu k zahájení výstavy „Náš novodobý hospodářský a technický vývoj v dokumentech Archivu pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze.

Náš archiv, věren zásadám svého zakladatele Františka Palackého, vytkl si za cíl především sloužiti svému lidu, svému drahému českému národu – neuzavírati skrblicky své písemné památky na desatero zámků, nýbrž poskytovati je co nejštědřeji všemu českému lidu bez rozdílu, aby z nich mohli čerpati, se potěšiti i poučiti všichni opravdoví milovníci slavné minulosti českého národa. Podávaly-li předchozí naše výstavy spíše pohled do dávnější minulosti české, chce tato upozorniti na písemné památky dob nedávno minulých, sahající téměř do přítomnosti, totiž na naše archivy hospodářské a podnikové, kteréžto písemnosti bývaly začasté z neznalosti věci opomíjeny, ba dokonce i hromadně ničeny. Právě dnešní doba epochálních změn ve složení lidské společnosti, kladoucí oprávněně obzvláštní důraz na poznání vývoje hospodářských poměrů u nás, vede nás k tomu, abychom seznámili co nejširší vrstvy i s těmito památníky naší minulosti. Chceme, aby písemnosti, vzešlé z hospodářských institucí a registratur podnikových, nebyly v očích veřejnosti považovány za bezcenný papírový brak, nýbrž aby byly spravedlivě hodnoceny jako památky ostatní a aby bylo vždy a všude pamatováno na jejich ochranu.

Je a zůstane trvalou zásluhou Archivu pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce, vybudovaného při Technickém museu v třicátých letech péčí dvou, žel předčasně odešedších, vynikajících historiků, zvěčnělého presidenta České akademie a profesora Dr. Josefa Šusty a zvěčnělého profesora hospodářských dějin Karlovy university Dr. Bedřicha Mendla, že vybudoval na tomto poli veliký kus budovatelské práce, pečuje o záchranu podnikových písemností a jejich evidenci. Je a zůstane velikým kladem pro české hospodářské dějiny dlouholeté houževnaté a neúmorné úsilí jednatele archivu Dr. Jana Klepla o úspěšné dobudovaní započatého díla. Náš archiv považoval vždy za svoji povinnost podati pomocnou ruku bratrskému institutu V jeho záslužném ochranářském díle. Těší se upřímně z velikých kladů, kterých za necelých dvacet let bylo tu dosaženo a doufá, že i tato výstavka přinese další cenné zisky povzbuzením zájmu širokých vrstev lidových O účinnou záchranu důležitých památníků k našim hospodářským dějinám. Děkuji Vám všem za vzácnou a milou Vaši návštěvu a prosím p. odborového přednostu ministerstva školství, věd a umění prof. Dr. Václava Vaněčka, aby laskavě naši výstavu zahájil.

Výstavu zahájil prof. Dr. Václav Vaněček, odborový přednosta MŠVU.

Vážení soudruzi a přátelé,

velmi rád ujímám se slova za ministerstvo školství, věd a umění, kterému mezi jiným náleží – právě v souvislosti s vědami – v nejvyšší instanci péče o musea a archivy. Je nám dobře známa dlouholetá práce těch archivářů, kteří už před lety, kdy ještě nebylo pro věc porozumění oficiálního, shromažďovali materiál k tomu co dnes se rýsuje – tak jak zaříditi to máme v plánu – jako státní archivy práce, techniky, průmyslu a obchodu. Jsou to vskutku archivy nového, nebývalého druhu: jak sami zde vidíte, cosi na samém pomezí musea a archivu ve smyslu běžně obvyklém.

A jsou to ústavy právě dnes pro nás nesmírně důležité. Neboť my dnes víme, že to byl a je vždy rozvoj výrobních sil, co konec konců neslo a nese pohyb lidské společnosti, její dějiny. A co jsou to tyto archivy, z nichž dnes zde byla pro naši veřejnost přichystána krásná výstavka? Není to nic jiného, než právě dokumentace toho, co poslední století nám v dokladovém materiálu, písemném i jiném, zanechala jako stopy, jako záznamy toho ohromného rozvoje, toho úžasného skoku přímo, který naše technika, náš průmysl a náš obchod zaznamenaly ve století XVIII.-XX.‚ toho rozvoje, který posléze vedl k tomu, že – zrovna v posledních letech – po překonání kapitalismu, po vítězství nad ním, rozhodli jsme se, že socialismem přeměníme naši společnost a její strukturu tak, aby odpovídala novým podmínkám a poměrům výrobním, oněm novým možnostem, jež zatím si lidstvo vytvořilo.

Starý, bývalý kapitalistický společenský řád neměl pro dokumentaci tohoto druhu valného zájmu. Pro něj všechna výroba, průmysl a obchod, byla především soukromou záležitostí výrobců, byla privátním kšeftem, jehož doklady není radno příliš ukazovat veřejnosti a jež není třeba vlastně ani uschovávat. Podnikové archivy, tak jako podnik sám, byly vždy čímsi privátním, co mohlo býti zničeno, dáno do stoupy, a vyhozeno na smetiště právě tak jako mohl býti kdykoliv uzavřen, změněn, převeden na jiného atd. libovůlí majitele podnik sám, bez ohledu nato, že tím byly vyhozeny na dlažbu třeba stovky bývalých zaměstnanců.

A byla to tehdy zase jen soukromá péče několika uvědomělých jedinců, která tehdy vedla k vytvoření spolku, který se staral a stará o archivy obchodní, průmyslové a technické.

Docela v jiné situaci jsme nyní. Nejen že pečlivě uchováváme archivy svých nových národních podniků, nýbrž my i dodatečně zachraňujeme, a to třeba i prací brigádnickou našich nejlepších odborníků, to, co nám zbylo, ty trosky, jež pozůstaly z archivů starých zrušených už podniků kapitalistických. A jdeme ještě dále. Pomýšlíme na to přímo postátnit to, co pro záchranu těchto nedocenitelných pramenů poznání bylo již učiněno a zajistit nadále státní péčí, státními prostředky, další opatrování, zpracování a vědecké využití těchto skutečných pokladů. Jsem rád, že zde mohu konstatovat, že ministerstvo školství, věd a umění, dobře si vědomo důležitosti úkolů, o něž tu jde, převzalo do letošního rozpočtu náklady na vedení pražského Archivu pro dějiny průmyslu a obchodu ve výši podstatně větší než dosud a stejně tak podepřelo druhý podobný ústav, totiž Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Brně, který se r. 1948 utvořil z původní odbočky pražského Průmyslového archivu. Jdeme, krátce, do budoucnosti s nejlepšími nadějemi a s jasným cílem. Ostatně i tato zdejší výstavka je toho důkazem.

Dovolte mi, vážení přátelé, abych pořadatelům výstavy popřál plného zdaru k další práci, abych jim poděkoval za jejich úsilí, abych výstavu prohlásil za zahájenou.

Předseda NTM Ing. Dr E. Mölzer učinil tento projev:

Vážené shromáždění, paní a pánové,

kdo měl příležitost pročísti v monumentálním díle „Sto let práce“ skvělá pojednání nezapomenutelného profesora české techniky Ing. Velflíka o dějinném vývoji našich vodních, silničních, železničních a mostních staveb a jeho „Dějiny vysokého učení technického“, snadno porozumí usilovné snaze zakladatelů našeho Národního technického musea shromažďovati nejen cenné exponáty technických výtvorů lidského důmyslu a lidských rukou od nejdávnějších časů až po dnešní den, který již zítra bude náležeti technické historii, ale i sbírati listinný a plánový materiál. Byli si příliš dobře vědomi, že v tomto materiálu jsou ukryty bohaté vědomosti a zkušenosti, jimiž se může stát tento materiál plodným zdrojem dalšího technického pokroku, od něhož závisí nejen hmotný blahobyt národa, ale i kulturní povznesení a obohacení jeho života. Byl jim v tom spolehlivým ukazovatelem výrok slavného matematika Henri Poincaré, „že zkušenost jest jedinečným pramenem pravdy“, poněvadž technika bez vědecké pravdy nebyla by technikou. A tak vznikl zásluhou zakladatelů technického musea i archiv průmyslu, obchodu a technické práce jako součást musea. Jsem pevně přesvědčen, že i tato výstava potvrdí zmíněný výrok a účelnost snahy zakladatelů musea, i když se vztahuje pouze na novodobý vývoj. Ale ona také prokáže příliš jasně, aby tomuto důležitému poslání, jež archiv sleduje v intencích svých zakladatelů, bylo zajištěno po příkladu ciziny plné rozvinutí v samostatném stánku, zasvěceném dějinám techniky, která dle slov Leninových jest jedním z hlavních pilířů socialismu, zajišťujících lepší a šťastnější budoucnost. Přeji v tomto směru výstavě plného zdaru.

Odborný výklad podal tajemník Archivu pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze Dr. Jan Klepl.

Tak někdy před dvaceti lety, když jsem končil studia a kdy vznikal Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze, tradoval se na filosofické fakultě výrok jednoho našeho universitního učitele, totiž, že naše historie konči rokem 1526, nanejvýš 1620 a všecko ostatní, že je žurnalistika. Výrok se Vám může zdát poněkud přemrštěný, ale něco pravdy na tom je.

Těžisko naší historické práce kotví vskutku ve starších stoletích naší minulosti . Byl tu pochopitelně zájem o novější vývoj politický a místní zájem vlastivědný. S velikou důkladností sledují svá themata nepřetržitě takřka až do současnosti historikové literární nebo historikové výtvarných umění. Naproti tornu pokud se týče novějšího vývoje hospodářského, mohli jsme vykázat pronikavější činnost jen na poli t. řeč. dějin agrárních. Historii našich řemesel a zejména průmyslu, obchodu a techniky od doby, kdy nás počátkem XVII. století opouští úctyhodné dílo Wintrovo, a celkovým proměnám v našem hospodářství a společnosti, věnovalo naše dějepisectví zájem ojedinělý, celkem nevalný, době od poloviny XIX. století takřka žádný.

A přece tato nová, nebo, jak my také říkáme, moderní doba, zhruba posledních zoo a zejména 100 let je obdobím největších převratů v dějinách obecných i našich, doba, v níž se ve chvatu stále horečnějším mění tvář naší vlasti i složení a způsob života naší společnosti, jako nikdy před tím, období, v němž klíčily předpoklady naší současnosti i budoucnosti, doba, k níž se proto příští generace budou vracet s otázkami zvlášť zvídavými a zevrubnými. A přitom není pochyby, že podstatnou složkou‚ ne-li hybnou pákou v tomto převratném vývoji byl v stále rostoucí míře právě vývoj moderní techniky a nového hospodářství.

Toto poslední období se nazývá také někdy érou hospodářského liberalismu. Jejím příznačným rysem byla okolnost, že stát nezasahoval bezprostředně, nebo jen málo, do hospodářského dění, které ponechával iniciativě, zájmům, po př. libovůli soukromé. Vyčerpávající poučení o tomto vývoji nenajdeme proto v archivech veřejných úřadů, nýbrž bezprostřední a podstatná svědectví budeme muset hledat především v registraturách nejrozmanitějších hospodářských podniků a korporací, v písemných pozůstalostech a pamětech jednotlivců, techniků, vynálezců, organisátorů, vedoucích i prostých účastníků nebo v rozmanitém drobném, velmi rozptýleném soudobém dokumentárním materiálu tištěném i obrazovém. Dnes se ujal řízení hospodářských věcí stát. Avšak znárodněný podnik nejen že zůstává základní buňkou hospodářskou, nýbrž je dnes v celkové skladbě naší společnosti útvarem ještě významnějším než za éry kapitalistické.

Ani historikové, jak jsem řekl, ani veřejné archivy, zaměstnané svými vlastními úředními a vědeckými úkoly, nevěnovaly však pozornost starším podnikovým a jiným podobným dokumentům, ačkoliv již před půl stoletím v cizině i u nás někteří jednotlivci upozorňovali, že běží leckdy o historické prameny prvního řádu. Zájem o tyt dokumenty nebyl však, až na zcela ojedinělé výjimky, ani v podnicích samých. Všechny tyto papíry, na první pohled nevábné, nechráněné patinou velkého stáří i jejich obsah, se zdály být něčím všedním, notorickým, samozřejmým a nezajímavým. Naopak. Rychlý tep moderního života, zájem upřený na zisk, do přítomnosti a budoucnosti, a neohlédající se po minulém, jakož i některé jiné okolnosti, zejména nedostatek místa,ohledy na tak řečené obchodní nebo výrobní tajemství vedly již před válkou k tornu, že zároveň s písemnostmi vskutku bezcennými, kterých je v moderních registraturách jistě velká většina, byla šmahem ničena také vzácná dokumentární látka mezi nimi roztroušená, důležitá leckdy jak pro různé praktické potřeby podniku, tak zejména pro poznání jeho vývoje a tím pro naši hospodářskou historii a dějiny našeho národa vůbec. Největší škody tu však natropily bezohledné a překotné sběry papíru za války a zejména po válce. Existenci mnohých podniků zjišťujeme dnes jedině ze starých adresářů nebo inserátů, i z registratur leckterých našich významných, průkopnických podniků se nám zachovaly začasté jen ubohé trosky. Nesmírné a nenahraditelné škody, které byly tímto bezohledným ničením způsobeny, plně pozná teprve budoucnost.

Jediné u nás Technické museum začalo hned po svém založení r. 1908–10 zachraňovat vedle technických památek hmotných také dokumenty archivní. Je to veliká zásluha. Technické museum sbíralo ovšem jen dokumenty technické povahy, zejména materiál výkresový a obrazový. Materiál ten jistě řekne mnohé technikovi, o hospodářských a sociálních okolnostech poví již méně nebo nic. Proto již dříve bylo zasvěceným jednotlivcům jasno, že o archivní materiál by měl soustavně pečovat archiv podle všech archivních zásad a zkušeností, archiv, který ovšem bude, jak se patří, zároveň vědeckým ústavem pro studium našich novějších dějin hospodářských a technických.

Proto byl začátkem roku 1932 založen Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze, jako odbor Technického musea, který našel vlídné pohostinství v moderní budově archivu země České. Jeho zakladatelem byl především významný český dějepisec Josef Šusta, prvním tajemníkem hospodářský historik Bedřich Mendl, předčasně zvěčnělý jako oběť okupace r. 1940. Jak finanční tak i personální možnosti Archivu byly z počátku ovšem nadmíru skrovné. Pravomoc pak neměl Archiv žádnou. Začal působit v době hospodářské krise a za okupace jen stěží obhajoval holou existenci. Přes tyto nadmíru svízelné okolnosti ujasnil si Archiv, co a jak jest činiti, leccos také vykonal a tak položil první základy jak k soustavné péči archivní na svém poli tak i k živějšímu studiu našich novějších dějin hospodářských. Teprve v poslední době získal Archiv vydatnější hmotné prostředky i trochu kompetence, aby mohl o něco důrazněji rozvinout zejména svou naléhavou záchrannou činnost podle plánů předem již dříve vytčených.

Archiv se přitom snaží dodržovat oprávněnou zásadu archivní decentralisace. Podle této zásady mají archivní fondy zůstat v tom prostředí, z něhož vzešly a o němž podají dřív či později své svědectví, ovšem s tou výhradou, že je možno v tomto prostředí je trvale odborně zabezpečit. Proto Archiv soustřeďuje jen fondy národního významu, nebo bezprostředně ohrožený materiál, který nelze spolehlivě zabezpečit na místě, nebo materiál rozptýlený. Naproti tomu již r. 1936 založil svou odbočku v Brně, z níž vyrostl r. 1948 samostatný, avšak s naším Archivem nejúže a důrazně spolupracující Archiv pro dějiny průmyslu v Brně pro oblast moravskoslezskou. Roku 1938 připravil zřízení své odbočky v Bratislavě, která však již nevstoupila v život. Velmi slibně působí však pobočka Archivu v Jablonci, založená r. 1948 původně v Liberci pro významnou průmyslovou oblast severočeskou.

Především se však Archiv snaží působit k tornu, aby se podniky samy, lépe než dosud, staraly o své starší historicky cenné písemnosti, aby své registratury skartovaly odborně s ohledem na své praktické i historické potřeby, aby hodnotný archivní materiál řádně spořádaly, sepsaly a uložily, k jeho správě určily odpovědného, poučeného archiváře, zkrátka, aby si zakládaly podnikové archivy v moderním slova smyslu. Pro tyto podnikové archivy vypracoval Archiv spolu s Čs. společností normalisační řád, který vyšel jako čs. norma ČSN 141 1–1949. Je to norma fakultativní, dobrovolná, přesto však znamená základnu, na které lze budovat soustavnou archivní péči podnikovou. Aby rozšířil tyto zásady, uspořádal Archiv pražský i brněnský řadu kursů pro podnikové archiváře, spolu se zmíněnou Čs. společností normalisační, Čs. dokumentační společností a Čs. ústavem práce se účastní kursů spisové dokumentace a podnikového archivnictví, na nichž se snaží účastníky aspoň informovat o úkolech moderní archivní práce podnikové i vyhledávat archivářské zájemce a talenty v řadách vedoucích spisoven a jiných podnikových zaměstnanců, aby je pak podrobněji instruoval ve zvláštních kursech pro podnikové archiváře, kteréžto kursy připravuje. V tomto smyslu živě spolupracuje také s městskými archiváři, na jejichž krajských kursech jsou rovněž zařazeny výklady a cvičení o archivech podnikových. Největším úspěchem obou Průmyslových archivů v poslední době bylo, že se jim podařilo přesvědčit o významu naléhavosti věci tři naše hospodářská ministerstva. Z jejich podnětu vydala ministerstva průmyslu, výživy a financí výnosy o zajištění archivního materiálu v národních podnicích výrobních po př. směrnice pro sběr a skartaci písemností peněžních ústavů, jimiž se problém starších podnikových písemností stručně avšak závazně upravuje. Není snadné přiblížit v zájmu společného cíle dvě oblasti dosud si navzájem zcela cizí : naše hospodářství a historii. Proto Archiv musí používat všech přiměřených prostředků, zejména také propagačních. Tomu má sloužit také tato výstava.

Výstavka, kterou uvidíte, je zatím prvním pokusem svého druhu. Její účel a idea je velmi skromná. Především ukázat, co se Archivu (nebo předtím již Technickému museu) pro poznání našeho novodobého hospodářského a technického vývoje podařilo zachránit. Neboť převážnou většinu z toho, co Archiv chová, se vskutku podařilo zachránit před jistou zkázou. Tak zde uvidíte na př. velmi zajímavé zlomky registratury býv. firmy Priebschovy ve Smržovce, jedné z nejstarších a kdysi největších bavlnářských přádelen u nás, které se podařilo vyrvat přímo z jícnu zkázy, z hromady papíru připraveného v papírně v Dolním Polubném do stoupy. I tyto, třebas jen žalostné trosky původního celku, přece nám ukazují, jak vlastně vypadala přádelna někdy před 80 léty. Snad každý z archivních fondů, z nichž ukázky zde uvidíte, má podobné své osudy, o kterých bylo by lze leccos vypravovat.

Při své práci musí Archiv postupovat poněkud novými cestami. Nestačí čekat, až ho nadřízený úřad vyzve, aby tam a tam vytřídil a převzal materiál, který mu zásadně přísluší. Archiv musí postupovat iniciativně: hledat, propagovat, zapřísahat, sbírat. Není to ovšem kdysi záslužné, dnes však již překonané sběratelství starého typu. Archiv musí dodržovat dnes obecně platné theoretické archivní zásady, zejména princip provenience, to jest Archiv musí zachraňovat archivní celky, fondy, nikoliv snad jen ojedinělé, tak či onak zajímavé dokumenty. Archiv dodržuje také, jak jsem připomněl, pokud možno, zásadu decentralisace.

Proto zde uvidíte vedle materiálu z našich vlastních fondů také ukázky z naší jablonecké pobočky a ze tří odborně vedených archivů podnikových, a to národních podniků : Čs. chemické závody, Báňská a hutní a Čs. smluvní pojišťovnictví. Jen nedostatek místa nám zabránil rozšířit tento repertoár.

Výstava je, jak jsem řekl, první pokus svého druhu. Prosím proto předem, abyste ji posuzovali shovívavě. Především již po vnější stránce. Archiv není museum. Každý archiv má především funkci konservační a badatelskou. Pořádat příležitostné výstavky je jeden ze záslužných, avšak podružných úkolů archivu. Nejsme proto ani zde, v této krásné účelné budově na to zařízeni, zejména na exposice dokumentární látky co do prostoru tak náročné, jako je na př. náš výkresový materiál. Exposice musela proto využívat všech možných prostor, schodišť a chodeb a přizpůsobovat se, jak se dá.

Avšak i pokud se týče obsahu, jde o obraz roztříštěný a kusý, z několika důvodů jednak proto, že Archiv zásadně nepřekračuje meze své působnosti a nezasahuje do oblasti veřejné administrativy nebo zemědělství, o jejichž památky mají pečovat jiné znamenitě vybavené archivy. Jednak také proto, že to, co se nám z našeho materiálu zachovalo, jsou zpravidla žalostné trosky původních celků. Mnoho práce nás teprve čeká. Chybí zde celé úseky : tak na př. český porculán, na který se teprve chystáme v nejbližších měsících osvědčeným způsobem archivní brigády, zachránit, co se ještě zachránit dá. Naproti tornu veškery archiválie z významné a zajímavé oblasti architektury jsme před časem odevzdali Národnímu technickému museu, které k tomu cíli zřídilo zvláštní archiv architektonický. Především však je obraz, který uvidíte, kusý z důvodu ryze praktického. Náš novodobý vývoj hospodářský a technický je thema tak nesmírně rozmanité, že se nám naprosto nedostávalo místa, abychom rozvinuli jen trochu souvislejší vývojové linie i na těch úsecích, kde máme materiálu dostatek.

Právě přípravy k výstavě nám ukázaly, že máme z některých oborů, buď přímo ve své péči nebo nepřímo v patrnosti, již tolik zajímavého materiálu, že by jím bylo možno účelně vyplnit celý prostor, který je zde k disposici. To platí na př. o vývoji nadmíru zajímavé oblasti jablonecké, z českých průmyslů lze u nás nikoliv velmi podrobně sledovat na př. historii cukrovarnictví u nás, nebo strojírenství, tohoto po stránce technické, bohužel hospodářské, jelikož komerční a administrativní materiál si naše strojírny bohužel povětšině zničily. Snad budeme mít ještě příležitost připravit časem tyto a jiné výstavky speciální.

Celkem uvidíte, paní a pánové, na výstavě jakousi všehochuť. Vedle listinného a spisového materiálu, korespondence, čili jak se dříve říkalo listů posélacích, a knih, také technické výkresy a plány, obrazové dokumenty, rukopisy nevydaných pamětí a studijních zpráv, textilní a sklářské vzorkovnice, drobné akvisiční tisky a výstřižky a jiný podobný materiál dokumentární. Uvidíte také publikace, které Archiv vydal a ukázky některých, které připravil k tisku, i ukázky knih jinde vydaných, zpracovaných převážně podle našeho materiálu, abychom ukázali, že se archiv snaží písemná svědectví historická nejen zabezpečovat, nýbrž také zpřístupňovat a historicky zpracovávat.

Výstava splní svůj účel, podaří-li se jí přesvědčit Vás a ostatní návštěvníky o tom, že tyto dokumenty jsou zajímavé, ačkoliv jsou staré třebas jen půl století, a důležité, ba nezbytné pro poznání novějšího vývoje našeho hospodářství, techniky a naší společnosti.

Závěrem musím při této příležitosti poděkovat ministerstvu školství, věd a umění a ministerstvu průmyslu za hmotnou i morální podporu, kterou nám poskytují, Národnímu technickému museu, které uložilo v Archivu své archiválie a bez jehož pomoci, pokud se týče výstavního zařízení, nebylo by možno uvést výstavu v život, v neposlední řadě však také Archivu země České, který podporuje naši činnost se vzacnými porozuměním, soudruhům archivářům v podnicích i všem ostatním našim obětavým přátelům.