Zcitlivování papíru

Pro historické kopírovací techniky si citlivý papír pro kopírování negativu připravujeme sami.Vybraný papír zcitlivíme příslušným zcitlivovacím roztokem. K tomuto účelu můžeme použít buď vhodný štětec z měkkých vláken, molitanový štětec, nebo skleněnou tyčinku. Pro některé procesy (například pro albuminový proces) se používá i  senzibilace plováním tak, že se zcitlivovaný papír položí na hladinu příslušného roztoku, čímž se povrch papíru smočí.

Zcitlivování papíru je poměrně snadné, když je ovládneme. Jistý nácvik je ale nutný, protože se jedná o dost choulostivý proces, který velmi ovlivňuje výslednou kvalitu. Musí být dobře zvoleno množství zcitlivovacího roztoku, vrstva musí dostatečná, a přitom rovnoměrná. Proto je tato fáze považována za klíčovou, za kritický článek celého procesu.

Zkušenosti z tvůrčích dílen ukazují, že i když studenti používají stejných prostředků ke zcitlivování papíru i stejných roztoků, výsledky se podstatně liší v hustotě i rovnoměrnosti obrazu. Vliv má množství aplikovaného roztoku, doba a způsob roztírání, síla přítlaku.

Nanášení zcitlivovacího roztoku štětcem

Celý proces zcitlivování včetně sušení provádíme při tlumeném žárovkovém světle (žárovka 40 W ze vzdálenosti asi 3 metrů), k němuž nejsou soli použité pro historické procesy citlivé.

Vezmeme zvolený papír, který je větší o několik centimetrů než negativ, který budeme kopírovat.

Připevníme jej na sklo. K tomuto účelu si opatříme sklo formátu asi 24 x 30 cm, silné 3-4 milimetry. Papír připevníme na sklo buď kolíčky na prádlo (z plastické hmoty, aby je bylo možno snadno umýt), nebo izolepou. Většinou oba dva způsoby kombinujeme- dvě vnější hrany připevníme k okrajům skla kolíčky, a je-li sklo o dost větší než papír, zbyde nám jeden volný roh papíru, který přilepíme ke sklu izolepou.

Negativ, který budeme kopírovat položíme na papír a obyčejnou měkkou tužkou označíme jeho polohu – stačí rohy. Při procesu zpracování ve vodných roztocích se tužka zcela vymyje.

Štětec vypereme v destilované vodě a papírovou utěrkou (můžeme použít kuchyňskou utěrku nebo i toaletní papír) jej stiskneme a  vysušíme.

Vezmeme kádinku, skleničku nebo hrnek jen o něco větší než průměr štětce, a třeba injekční stříkačkou do ní nalijeme asi 2 mililitry zcitlivovacího roztoku – podle velikosti plochy, jakou budeme natírat. Takovéto množství zcitlivovacího roztoku by mělo stačit na plochu asi 9 x 12 cm.

Štětec ve skleničce s roztokem smočíme a natřeme vyznačenou plochu celou nejdříve vodorovnými tahy štětce. Když je celá natřená, pokračujeme v roztírání tahy štětce ve svislém směru. Pokud jste někdy viděli lakýrníka, jak natírá dveře, víte, že si počíná přesně takto. Je-li již štětec suchý a ve skleničce žádný roztok nemáme, přidáme další asi 1 ml zcitlivovacího roztoku, dokud nemáme natřenou celou plochu.

Snažíme se, aby byla celá plocha natřená rovnoměrně, aby nebyla nikde polosuchá místa, a také nikde nadbytek roztoku, který se nevsákl. Zbudou-li nám po natření plochy nevstřebaná místa roztoku (loužičky), mohou vytvořit na výsledném obraze skvrny jiné barvy a  hustoty.

Pokud se nám přesto nějaké loužičky utvoří, odsajeme je papírovou utěrkou.

Natřený papír necháme ve vodorovné poloze několik minut zaschnout a  pak usušíme pomocí vysoušeče vlasů – jen studeným vzduchem. Pokud nespěcháme, můžeme jej pověsit kolíčky na prádlo na prádelní šňůru a  volně usušit. Samozřejmě potmě nebo při slabém žárovkovém světle.

Abychom měli reprodukovatelné výsledky, měli bychom zcitlivěný papír exponovat ještě týž den. Obvykle vydrží sice mnohem déle, to si však budeme muset konkrétně vyzkoušet.

Celý proces je vhodné si předem nacvičit například s tmavým čajem nebo kávou na nějakém obyčejném papíře. Nakonec ale zkusíme i kousek papíru, který budeme skutečně zcitlivovat, protože každý papír se chová jinak – jeho nasákavost závisí na stupni klížení.

Úsilí věnované nácviku se nám bohatě vrátí. První pokusy na ostro je také lépe provádět s nějakou levnější technikou, jako třeba s  kyanotypií nebo sepiovým tiskem VanDyke. Až zcitlivování papíru dobře ovládneme, budeme schopni je úspěšně použít u finančně náročnějších technik, jako třeba platinotypie, a to bez množství pokažených obrazů.

Volba vhodného štětce

Štětec pro natírání zcitlivovacího roztoku by měl být z měkkých přírodních vláken, která by neměla být upevněna v kovovém držátku. Kov by mohl reagovat se zcitlivovacím roztokem, měnit jeho složení, a sám korodovat. Oblíbené jsou pro tento účel japonské ploché štětce nazývané slangově hake brush – viz obrázek Jsou zhotoveny z různých štětin, pro náš účel stačí štětce z kozích chlupů, které jsou cenově nejpřístupnější. Vlákna jsou svázána nití a tenkým měděným drátkem. Štětec hake brush je výhodný zejména proto, že jeho vlákna jsou měkká, poddajná, dobře nasávají roztok a také jej téměř všechen při natírání papíru vydají.

Štětce mají často jednu nepříjemnou vlastnost: padají z nich při práci chlupy. Není-li vypadlých chlupů moc, většinou nevadí a po uschnutí papíru je možno je snadno setřít. Přesto je lepší štětec si upravit tak, aby z něj chlupy nevypadávaly: vezmeme štětec svisle štětinami vzhůru, a těsně nad místem uchycení štětin do držátka nakapeme po celém obvodu trochu vteřinového lepidla. Tím se štětiny v místě uchycení do držátka zalepí a zafixují (viz obrázek).

Pro každý proces používáme zvláštní štětec. Teoreticky by bylo možno po dokonalém vyprání používat jeden štětec pro více procesů, v praxi však nejsme schopni vždy takového dokonalého vyprání vždy dosáhnout. Kromě toho pereme v destilované vodě, a její spotřeba by byla značná. Zůstanou-li nám ve štětci stopy chemikálií z jiného procesu, mohou nám způsobit na obrazech různé nečekané skvrny.

Molitanové štětce

Pro některé pevnější, dobře klížené druhy papírů může vyhovět i  obyčejný molitanový štětec zakoupený v drogerii – viz obrázek. Nevýhodou ale je, že papíry méně klížené se při natírání molitanovým štětcem mohou rychle odírat.

Skleněná tyčinka

Pro úsporu zcitlivovacího roztoku se často používá potírání papíru skleněnou tyčinkou. Takto využijeme všechen zcitlivovací roztok beze ztrát, což třeba u platino-palládiového procesu, pro nějž 30 ml příslušného roztoku vyjde asi na 150 dolarů, může být docela podstatné. Úspora se projeví zvláště v případě, připravujeme-li citlivé papíry jen občas a v malém množství. Skleněné tyčinky dodávají v USA hotové - například firma Bostick-Sullivan. Dodávají je v různých tvarech a délkách. Tyčinka by měla mít délku o něco větší než je delší strana plochy, kterou budeme potírat.

Jednoduchou naprosto vyhovující skleněnou tyčinku k potírání si můžeme sami vyrobit tak, že si uřízneme kousek laboratorní skleněné tyčinky průměru asi 5 mm a vteřinovým lepidlem na ni nalepíme skleněné držátko uříznuté ze sklíčka (viz obrázek). Můžeme použít i destičku z  plastické hmoty.

Při natírání skleněnou tyčinkou pracujeme tak, že nejprve injekční stříkačkou vytvoříme stopu zcitlivovacího roztoku po celé délce natírané plochy. Skleněnou tyčinkou pak hrneme roztok až dolů. Dole tyčinku zvedneme a hrneme zbytek roztoku zpět nahoru. Opakujeme tahy nahoru a dolů asi 5x až 6x (viz obrázek). Pokud ještě potom zbudou v  některých místech papíru větší nánosy roztoku, odsajeme je papírovou utěrkou. Papír je při tom stejně jako v případě natírání štětcem připevněn kolíčky a izolepou na silném skle.

Zcitlivování smáčením papíru na hladině roztoku

Tento způsob byl dříve používán pro slaný a albuminový proces. Papír pro tento účel je nutno dobře vybrat, některé se příliš kroutí. Nejlépe se pracuje s tenkými papíry – proto byly také staré fotografie na albuminovém papíře tak tenké a musely se nalepovat na tuhou podložku.

Protože zcitlivovací roztok se papírem poměrně rychle znečistí (roztok dusičnanu stříbrného se zakalí), vyhovuje tento způsob spíše jen tehdy, pracujeme-li pravidelně a připravujeme-li papírů větší množství.

Zcitlivovací roztok nalijeme do misky, papír nad hladinou uprostřed prohneme a lehce jej na hladinu spustíme. Necháme nasáknout a pizetou za jeden z rohů opatrně vyzvedneme (obrázek).

Volba papíru pro zcitlivování

Dalším důležitým článkem procesu je papír pro zcitlivování. Druh použitého papíru ovlivní jak vzhled obrazu, tak i jeho trvanlivost. Nejkvalitnější papír se vyrábí ze starých hadrů, kvalitní papír bývá z  bavlny nebo lnu. Většinou se dnes ale vyrábí z dřevěné buničiny. Méně kvalitní papír často obsahuje z dřevité hmoty zbytky ligninu a časem žloutne. Příkladem je novinový papír. Při dokonalém čištění papírové hmoty při výrobě je možno dnes dosáhnout z dřevěné buničiny stejně kvalitního papíru, jako z bavlny (s vysokým obsahem alfa-celulózy).

Není-li papírovina dobře vyčištěna, obsahuje zbytky kyselých látek, jimiž se papír časem znehodnocuje. Proto se papír pro výtvarníky nebo pro archivní účely neutralizuje alkalickými činidly (pufry), například uhličitanem vápenatým (křída). Papír se upravuje tak, aby bylo jeho pH nad 7 a označuje se „papír s alkalickou rezervou“.

Papír pro historické procesy by měl být pokud možno neutrální- neměl by týt tedy ani kyselý, ani alkalický. Obraz na kyselém papíru nemá dlouhou trvanlivost. Pokud se přidávají alkálie, mohou nežádoucím způsobem reagovat se zcitlivovacím roztokem (přinejmenším jej zalkalizovat). Papír s alkalickými pufry není v žádném případě vhodný pro kyanotypii, protože alkalické prostředí rozkládá modré barvivo, kterým je obraz tvořen. Kromě alkalických pufrů se při výrobě přidávají další přísady: plnidla (např. kaolin), běliče, optické zjasňovače, barviva. Papír pro naše účely by neměl tyto přídavné látky obsahovat.

Důležitou vlastností papíru je stupeň jeho klížení. Papír se klíží proto, aby se snížila jeho nasákavost. Klížidlo může být přidáno přímo do papíroviny při výrobě, nebo aplikováno až dodatečně na hotový papír. Papír, který není klížen, se chová jako savý papír (tzv. piják). Tradičně se ke klížení při výrobě používá želatina nebo škrob nebo hlinitý kamenec. Papíry klížené kamencem (obvykle levnější) nejsou pro naše procesy vhodné, protože kamenec může reagovat s  použitými chemikáliemi. Dnes používá většina papíren ke klížení syntetické látky typu Aquapel, které na kvalitu obrazu historických procesů většinou nepříznivý vliv nemají.

Čím větší je stupeň klížení, tím více zůstává obrazu na povrchu papíru, obraz má lepší kontrast a brilanci. Stupeň klížení poznáme, když natíráme papír štětcem. Pokud se při úplném kompletním natření štětcem (tedy vertikálními i horizontálními tahy) téměř veškerý roztok stačí vsáknout, je klížení papíru optimální. Vsakuje-li se roztok příliš rychle, papír je pro naše účely klížen nedostatečně a obraz bude příliš hluboko (zapadlý) v papíru. Zůstává-li naopak roztok příliš dlouho na povrchu papíru, obraz nebude dostatečně zakotven mezi vlákny papíru a při zpracování může dokonce částečně odplavat.

Je-li papír klížen nedostatečně, můžeme si jej sami dodatečně naklížit. K tomuto účelu se používá želatina, škrob, dextrin, arrowroot používá se jako potravinářská surovina a je to ságový neboli tapiokový škrob. Pro jednostupňový proces většinou vystačíme s papíry klíženými z výroby. Dodatečné klížení doma budeme většinou potřebovat, pustíme-li se například do gumotisku, který vyžaduje několikastupňové zpracování v mokrých roztocích, protože při každém zpracování za mokra se původní klížidlo částečně nebo úplně vyplaví.

Při vícestupňovém procesu může být pro nás též důležité, jak se změní rozměry papíru po namočení a usušení. Pokud se jeho rozměry změní (nejčastěji v jednom směru), může být obtížné na obraz kopírovat znovu stejný negativ. V tomto směru jsou lepší ručně vyráběné papíry. Pokud se týká povrchu, většinou volíme papíry hladké, u větších rozměrů obrazu však mohou být pěkné i papíry drsnější.

Dalším hlediskem je síla papíru, takzvaná gramáž. Uvádí se v plošné hmotnosti, v gramech na metr papíru - tedy, kolik váží jeden čtvereční metr papíru. Pro naše účely vyhovují papíry 150-200 g/m2. Tenčí papíry nemusí být dostatečně pevné a mohou se za mokra roztrhnout. Také se mohou při zcitlivování nerovnoměrně kroutit, různě krabatit. Silnější papíry jsou zase nevýhodné tím, že se z nich hůře vypírají chemické látky nasáklé v průběhu procesu (například ustalovač).

Dnes již není problém zakoupit i u nás kvalitní papíry zahraničních výrobců. Ve specializovaných prodejnách pro výtvarníky seženeme i 100% bavlněný papír, například od italské firmy Fabriano papír Artistico, který jsme v Národním technickém muzeu s úspěchem vyzkoušeli. Stejně dobrý by měl být i o něco levnější Fabriano 5, který je vyroben z 50 % bavlny a z 50% z vysoce kvalitní dřevěné buničiny.

Protože zahraniční papíry pro výtvarné účely jsou nákladné, pátrali jsme, jestli se i někde u nás nevyrábí papír, který by bylo možno pro historické procesy použít. Nakonec jsme zjistili, že ve Štětí vyrábějí papír určený pro archivaci fotografií a negativů, jenž se sice vyrábí z dřevěné buničiny, ta je ale velmi dobře čištěna, takže není kyselá a  neobsahuje lignin. Kromě klížidla na bázi aquapelu se nepřidávají žádné další přídavné látky, takže papír je téměř čistá celulóza. S  tímto papírem jsme dosáhli výborných výsledků u slaného procesu, sepiového tisku VanDyke i kyanotypie. Je pravděpodobné, že bude vyhovovat také pro platinotypii i další náročnější procesy. Papír dodává firma EMBA (Paseky nad Jizerou), která kromě běžných obalových materiálů dodává též materiály pro archivaci fotografií a  fotografických negativů. Běžně mají k dispozici zatím jen papír o gramáži 90. Papír je však velmi pevný a neměli jsme problém s tím, že by byl příliš tenký.

Text a fotografie Ing. MgA. Tomáš Štanzel
Autor pracuje jako kurátor oddělení dějin fotografické a filmové techniky v Národním technickém muzeu v Praze a v rámci své práce se zabývá i  programem Rekonstrukce historických fotografických technik.

Kontakt:
Národní technické muzeum
Kostelní 42
170 78 Praha 7
tel.: 220 399 179
tomas.stanzel@ntm.cz